O Dachsteinu jsem měla velmi romantické představy. Osamělý vrchol. Na jedné straně ledovec, na druhé straně dech beroucí výhledy. Představovala jsem si, jak tam stojím pod vrcholovým křížem, na tváři cítím vítr a všude okolo je klid. Cestu jsme plánovali už od zimy a jak se blížil termín, těšila jsem se čím dál víc. A pak přišel srpen.
Moji romantickou představu o Dachsteinu mírně pokazila mýtná brána na silnici vedoucí k Dachsteinu. Ale chápala jsem to. Z něčeho přeci musí fungovat lanovka, udržovat se trasy, ferraty…Dachstein pro mě pořád byl osamělým velikánem, kterého zdolám. Až zpětně jsem si uvědomila, že můj přítel se mě snažil připravit na realitu.
Ta přišla na parkovišti pod lanovkou. Neskutečné množství aut, autobusů, lidí a pánů ve žlutých vestách, kteří to všechno koordinovali. To byla opravdu rána mé romantické duši. Ta část mé osobnosti, která nesnáší velké množství lidí na jednom místě, a proto si vybírá hory místo přímořských letovisek a spaní ve stanu místo hotelů, trpěla.
Místo v lanovce jsme si rezervovali přes online systém a nemuseli jsme tak nervózně čekat, jestli nějaké místo v kabince lanovky zůstane volné. V kabince nás bylo snad padesát. Stáli jsme namačkáni jeden na druhém. Šlapali si po batozích, strkali do sebe trekovými hůlkami a výhled si užívalo jen pár šťastlivců. Začínala jsem být nervózní z toho, co bude nahoře.
Bylo přeci jasné, že posádky těch aut a autobusů z parkoviště se museli někam přesunout a že to bylo právě sem. Snažila jsem se utěšovat tím, že se přišli jen podívat na ledovec a na Hoher Dachstein nikdo z nich určitě nemíří. Vždyť někteří měli jen sandále a kraťasy.
Cesta přes ledovec k nástupnímu místu nebyla moc příjemná. Díky vysokým teplotám ledovec tál a několik set nohou před námi z cesty vytvořilo břečku. Většina lidí před námi mířila na horskou chatu a k nástupu na ferratu jsme viděli jít jen dvě skupinky. Moje naděje na romantický Dachstein žila dál.
Na Hoher Dachstein vedou z ledovce dvě ferraty. Jedna začíná na dohled od Seethalerhutte, druhá začíná ještě o kus dál a přístup k ní je dost prudký. My si vybrali tu první trasu. Nástup nebyl moc příjemný. Překračovala se menší trhlina a mokré boty na ohlazené skále klouzaly. První kroky pro mě byly náročné. Stupy byly daleko od sebe, ocelové lano bylo prověšené a necítila jsem se tak úplně jistě. Po několika metrech jsem si ale na klouzající skálu zvykla. Zatím vše vypadalo v pořádku. Žádná fronta, nikdo nás nikam netlačil. To se ale změnilo po zdolání prvního úseku ferraty, kdy se chvíli jde po pěšince zcela bez jištění. Tam se najednou vyrojil dav lidí, kteří se vraceli z vrcholu. Byl to snad celý autobus starších lidí ze Slovenska. A před námi byli vidět další a další. Jedni mířili na vrchol a druzí zpátky k lanovce. Od tohoto místa byl postup pomalý. Buď jsme stáli, abychom pustili ty, co lezli proti nám, nebo jsme stáli ve frontě k vrcholu. Druhá část ferraty už není náročná. Boty uschly, lano je až na pár míst pevné a tak se většinou cvakáme spíš proto, abychom nebyli špatným příkladem pro děti, které se svými rodiči lezou před námi. Místo pro předejití je až těsně pod vrcholem.
Na samotném vrcholu není příliš místa. A lidé se o něj musí dělit s neskutečně drzými ptáky, kteří vám ukradnou sušenku, když ji necháte bez dozoru. Výhled je ale úžasný. Měli jsme krásné počasí, modrou oblohu bez mraků, slunce a lehký opar nad obzorem. Zůstali jsme poměrně dlouho, abych měla fotku vrcholového kříže bez lidí.
Cesta zpět byla už rychlá. S nikým jsme se nemuseli vyhýbat. Bylo už odpoledne a tak ferratou šlo jen málo lidí. U lanovky jsme měli štěstí, že na nás vyšla kabinka s terasou na střeše a tak jsme na Hoher Dachstein viděli bez umatlaného skla.
Nemůžu říct, že by mě Dachstein zklamal. Spíš jen nenaplnil má snad příliš vysoká očekávání. Přesto ale, když zavřu oči, vybaví se mi ta chvíle, kdy jsme na vrcholu byli jen my dva, ptáci a nikdo další.
