Cíl: Orlí hnízdo

Kehlstein aneb Orlí hnízdo.

Pro dovolenou v tomto roce jsem vybral oblast Dachsteinu a Solnou komoru. Už déle ale pokukuji po návštěvě Orlího hnízda, ke kterému jsem se zatím nedostal. Loni jsme se sice motali kolem Salzburgu a národním parkem Hohe Tauern, ale to jsme měli koupenou skvělou turistickou kartu Salzburgland karte a tak nám na Orlí hnízdo už nezbyl čas, a podobně tomu tak bylo i dříve – vždy jsme měli něco „důležitějšího“.

Letos jsem se ale konečně pevně rozhodl Orlí hnízdo navštívit. Teda abych to přivedl na pravou míru, o Orlí hnízdo se mi úplně nejednalo, přeci jen je to takové kontroverzní místo a při čtení článků, kolik turistů tam je a kolik stojí lanovka / autobus / výtah… na to moc nejsem. Místo je to ale krásné a dostat se mimo tento mumraj je lákavé. A to se mi také potvrdilo.

Z Prahy jsme vyjeli v pátek 14. srpna ve 22h. Bál jsem se cesty, jelikož půlka Evropy jede k moři. Cesta Praha – Strakonice – Passau – Braunau am Inn – Salzburg – Berchtesgaden ale nekopíruje hlavní tahy k moři, a tak při cestě nebylo prakticky žádné zdržení. Na Roßfeldpanoramastraße jsme dorazili ve tři hodiny ráno. Závora na mýtné bráně byla zvednutá, nikdo nevycházel, žádný automat na zaplacení tam nebyl, tak jsme jeli dál. Zaparkovali jsme u cílového místa pro trasu následujícího dne – místo, kde k vysokohorské silnici přichází turistické trasy 39A a 40. Byla krásná teplá noc a tak jsme se rozhodli přespat pod širákem vedle zaparkovaného auta. Vstali jsme asi v sedm hodin, déle se spát stejně nedalo, protože Roßfeldpanoramastraße je oblíbená u motorkářů a pár jich tam své stroje testovalo 🙂 Překvapilo nás, že parkoviště už bylo téměř plné.

Po snídani jsme využili toho, že jsme přijeli dvěma auty a tak jsme jedno nechali zde a druhým vyjeli asi o 300 výškových metrů výše k Ahornbuchsenkopf. Odtamtud jsme vyrazili z kopce dolů do sedla Eckersattel (1413 m. n. m.) po prudké štěrkové cestě. Odtamtud „konečně“ do kopce z velké části po pohodlných schodech k Purtschellerhaus (1692 m. n. m.). Bez nich by ten prudký kopec byl jen těžko schůdný. Po nich následovala již ne tolik prudká pěšina, po které se dojde k „hlavnímu masivu“ zvedajícím se k Hoher Goll. Zároveň se asi odtud bude o cestě mluvit jako o Schusterweg. Cesta vedla střídavě po skalách a pěšinách s výhledy na obě strany hřebene, ve stínu i na slunci. Výhledy byly opravdu pěkné, viděli jsme i Slacburg, který jsme navštívili loni. Na Schusterweg nás začali míjet turisté jdoucí z druhé strany. Upozorňovali nás, že je tam strašné horko a že i lano je rozpálené. To nás moc nepotěšili. Ale vracet jsme se nechtěli, zatím jsme toho z cesty moc neměli (kromě již poloprázdných vaků s vodou). Odpočívali jsme jen ve stínu skal, protože už i tam bylo asi 29 °C. Když jsme konečně došli na rozcestí pod Rauchfang, viděli jsme děsivý bouřkový mrak. Z tohoto rozcestí se dá pokračovat buďto na Hoher Goll, nebo na Rauchfang (ze kterého se pak na Hoher Goll dá také odbočit). U rozcestníku stála asi čtyřicetiletá paní a všechny upozorňovala, že se mají jít co nejdříve schovat, že do dvou hodin bude „buf buf buf“ – tím myslela velkou bouřku. Byli jsme na rozpacích. Nebyl jsem si jistý, o kolik rychleji bychom byli v bezpečí, pokud bychom se otočili a taky se mi prostě vracet nechtělo. Nakonec jsme přemluvili zastánce návratu a pokračovali jsme na Rauchfang. To už nám bylo jasné, že původního cíle – Hoher Gollu nedosáhneme. Podcenil jsem délku trasy a původní záměr této cesty – taková zahřívací, aklimatizační – se změnil v pro nás pořádnou horskou túru. Z rozcestí směrem na Rauchfang vedla asi jediná potřebná zajištěná část Schusterweg. Někteří se jistili, ale pro jistější jedince to není nutné. Naštěstí se počasí umoudřilo a mrak se vybouřil někde o pár vrcholů vedle. Jeden náš zdatnější kamarád se z Rauchfang (2253 m. n. m.) rozhodl doslova doběhnout na Hoher Goll (2522 m. n. m.). My jsme si odpočinuli a pokračovali dále. Po kratším celkem pohodlném sestupu po širší pěšině nejspíše začíná druhá ferrata Mannlsteig. Ani jsme k ní nestihli dojít a kamarád už nás zase doběhl. Prý na Hoher Goll vede vcelku pohodlná cesta přes dva dílčí „vrcholy“. Na Mannlsteig už to místy bylo pro nás opravdu těžké. Ne náročností cesty, ale vedrem a dobou už strávenou v těchto podmínkách. Voda už docházela, jen jsme tak posrkávali, abychom si to nevypili úplně. Mannlsteig jinak byla také příjemná cesta, vedla „nahoru dolů“ chvíli z jedné strany hřebene a chvíli zase z druhé. Těžší úseky si nevybavuji, možná tak jeden dva, ale rozhodně nic závažného a byly otázkou dvou kroků. Většinu cesty není potřeba se jistit. V jednu chvíli jsme měli malou únavovou krizi a tak jsme se naplácli pod miniaturní převis, kde nesvítilo sluníčko a nebylo tam takové vedro. Naštěstí to po chvíli přešlo a mohli jsme pokračovat dál. Pak cesta vedla naštěstí i ve stínu, tam vždy síly narůstaly. Mannlsteig se s námi rozloučil cedulkou informující o ferratě (asi jedinou, na kterou jsme narazili), nejspíše tam byla proto, aby neznalí turisté z Kehlsteinu (snad jen v českých zemích místo známé jako Orlí hnízdo) nepokračovali dále. Čím více jsme byly ke Kehlsteinu (1837 m. n. m.) blíže, tím upravenější cesta byla. Už jsme nikoho nepotkávali, protože se blížila 17h a to chata zavírá a tuším, že i jede poslední autobus. Ze sedla se ještě musí vyjít pár závěrečných výškových metrů a po průchodu skalní brankou je již vidět chata. Tam je to taková „dálnice“. Vůbec nás nemrzelo, že chata už byla zavřená (náš zdatnější kamarád šel napřed a v chatě stihl ještě nějaké zaměstnance a ti mu natočili do petflašky vodu… naštěstí), myslím, že ke správné atmosféře tohoto místa klid patří. Z Kehlsteinu byl hezký výhled na německou stranu na Konigsee a na Berchtesgaden. Po posledním odpočinku a rozhlédnutím po okolí jsme se vydali dolů. Nejprve jsme sešli po cestě k parkovišti, kam se dostanou jen autobusy a kde je ústí tunelu vedoucímu k výtahu na chatu. Pokračovali jsme po vcelku prudké asfaltové cestě s nekonečným počtem zatáček až dolu do údolí, kde už to byla asi jen půl hodina cesty po vrstevnici k autu. K autu jsme dorazili asi kolem 20h a byli jsme vážně rádi, že jsme tam to jedno auto nechali. Uff. Z loňské dovolené jsme věděli, že v Gollingu pod náměstím za přejezdem je levný kemp (loni i letos to vyšlo na 10 € za osobu včetně aut, stanů, teplé vody a podobně). Tak jsme se už nezdržovali, dojeli pro druhé auto a spěchali kemp najít. Stejně jako loni byl trochu problém se na starou paní (asi majitelku a jen německy mluvící) dobouchat, ale naštěstí se podařilo. Před kempem je takový plácek, tak nám jen ukázala, že tam kde chceme, si máme postavit stany. To už samozřejmě pršelo (na to my máme „štěstí“), ale na stavění stanu v dešti jsme si už tak nějak zvykli a je to věc, která už nás nerozhází. Po zasloužené sprše jsme v polospánku uvařili večeři a spali jak dudci.
n


Přidat komentář

Zpátky na začátek