Rakouské městečko Bad Ischl je známé svými solnými lázněmi. V 19. století sem velmi často jezdila i císařská rodina. Nevelké centrum města je kouzelné. Nicméně ani záliba v historii, ani záliba v architektuře nás sem tohle léto nezavedla. Nad Bad Ischlem ční vrchol Katrin (1542 m.n.m.), na který vede stejnojmenná ferrata. Není nijak obtížná (dle klasifikace B/C) a právě proto jsme si ji vybrali. Jako „výklus“ po několika náročnějších.

K Bad Ischlu jsme přijeli večer. Po cestě jsme si vyhlédli pěkné místo na přespání u Traunu. Prošli jsme si město a vrátili se tam. Celý den bylo opravdu horko a osvěžení v chladné řece bylo to nejlepší. Ráno jsme si při snídani dokonce popovídali s chlapíkem, který u řeky venčil psy. Tohle mám na Rakousku vážně ráda. Můžete si postavit stan jen tak venku, a když neděláte nepořádek, místní to vůbec neřeší.
K ferratě jsme se přiblížili lanovkou. Dolní stanice je v Kaltenbachu. Pro dva lidi stála jednosměrná jízdenka 20 €. Od horní stanice jsme se vraceli kousek zpátky. Cesta je poměrně úzká a vede suťoviskem ve strmém svahu. Naštěstí ale ne moc dlouho. Pak cesta vstupuje do lesa a vrchol obchází. Jsou z ní krásné výhledy na město a jezera kolem. U nástupu na ferratu je lavička, kde se v pohodě dá obléknout do sedáků.

Ferrata je vzdušná, vede po skalnatém hřebeni. Nebo spíš hřebínku. Ale není třeba se bát, cesta je dobře zajištěná a je tam dost kramlí. Jsou ale kratší, než jsem zvyklá a moje veliká noha (č. 41) se tam občas ne úplně vešla . Katrin se mi hrozně dobře lezla. Chvílemi jsem si přišla jako na žebříku. Pravá ruka, levá noha…:). Po trase je i pár míst, kde se dá zastavit, případně pustit rychlejší lezce. Ale hlavně…z každého takového místa je rozhled do krajiny. Třeba na jezero St. Wolfgang nebo na Traunsee. Ferrata končí úsekem obtížnosti A, kde jsme se už ani nejistili.
Kdo chce, může po turistické trase pokračovat na sousední, o několik desítek metrů vyšší vrchol. My jsme se ale rovnou vraceli k horní stanici lanovky a od ní jsme se po turistické trase okolo vrcholu Feuerkogel vraceli dolů k parkovišti. Druhá trasa, které ze začátku vede souběžně s lanovkou, se nám zdála příliš strmá. A neradi chodíme suťoviskem. Naše trasa ale trvala určitě déle. V tom příšerném horku snad celou věčnost. Ke konci jsem už chtěla počkat, až pro mě přijede přítel autem. Bohužel naše auto by ten prudký kopec nevyjelo. Na několika místech jsme podcházeli lanovku. Chtěla jsem se zavěsit na kabinku, ale bohužel byla na mě moc vysoko  Na parkovišti jsem myslela už jen na to, jak skopnu boty a strčím nohy do řeky.
n