Byl pozdní večer, 1.márč, večerní márč, byl ferraty čas 🙂 Ano, je teprve březen a já už mám hrozný absťák, protože ferrata v Děčíně je zavřená a po zimě se otevře zase až v dubnu.

Nejsem velkým příznivcem via ferrat, mám radši klasické lezení, ale tahle ocelová holka je pro mě něčím výjimečná. Nachází se v centru mého rodného města a při pohledu z vrcholu máte Děčín jako na dlani. Už jako malá holka jsem měla tohle místo ráda, chodili jsme sem s babičkou a dědou do zoologické zahrady, v restauraci Nebíčko jsem si dávala zmrzlinový pohár kvůli paraplíčku, které jsem si mohla odnést domů a taky si dokonce matně pamatuju na tenkrát ještě funkční výtah na Pastýřskou stěnu, ale to je opravdu už jen záblesk někde hluboko v paměti.

Když je pěkné počasí a nemám zrovna žádné plány, ferrata je ideální řešení, protože nemusím shánět parťáka na lezení a můžu vyrazit na skálu sama. Mám to asi 5 minut jízdy autem a i parkování je kousíček od skály. Kdo nemá vybavení, může si vše půjčit v blízké půjčovně, takže i pro turisty je via ferrata dostupná. Dokonce i kačeři si tu přijdou na své při hledání kešky s názvem Via Ferrata aneb Cesta do Nebíčka. Zhruba v polovině ferraty , kde je posezení, hodiny na skále, kohoutek s osvěžující vodou, hi,hi, i zavěšený plecháček, kačery potrápí hledání klíče k výpočtu finálních souřadnic. U stolku můžete posvačit, pokochat se hezkým výhledem nebo se zapsat do „vrcholové knížky“ a třeba i přispět nějakou tou mincí do kasičky připevněné na stole.

Pojď s námi na Kurz via ferrat v Děčíně.

Už se nemůžu dočkat, až opráším ferratový set. Minulou sezonu jsem tam byla pečená, vařená, protože jsem sekla s prací, neměla peníze na cestování a ferrata je zadarmo. Chtěla jsem si sama pro sebe po vzoru Radka Jaroše a jeho Koruny Himálaje splnit takovou pomyslnou Korunu Pastýřské stěny a vylézt všech 14 tras. Lehčí trasy byly v pohodě, ale z těch těžších jsem měla přece jen trochu obavy. Něco jiného je, když při lezení hupsnu do lana, ale padat do ferraťáku jsem si ještě nevyzkoušela a snad ani nevyzkouším.

Z cesty s názvem Frona, kde je celkem slušný převis, jsem měla asi největší obavy, ale nakonec se ukázalo, že z těch těžších pro mě byla asi nejjednodušší, protože je na ní dost kramlí. Zato Pastýř byl pro mě oříšek. Bojovala jsem už s nástupem do cesty, dokud mi neporadil sám autor ferraty Karel Bělina, když na mě koukal zezdola, jak tam s tím zápasím. Stačila maličkost a už to šlo samo. Začátek cesty je malinko převislý a ocelové lano tu vede skoro vodorovně. Já lano držela zhora, jako bych se držela na windsurfingovém prkně, ale Karel viděl, že takhle se dlouho neudržím a houknul na mě, ať si přehmátnu rukama a chytnu lano zespoda, což bylo hned o poznání lepší a konečně jsem mohla postupovat dál.

Pastýř byla poslední trasa (no a taky aby ne, to nejlepší přece nakonec, jak už název napovídá, aby se to hezky hodilo do dovršení Koruny Pastýřáku), připomínám, že to byla trasa čislo 14, takže když jsem ji vylezla, měla jsem radost asi jako Radek Jaroš na K2, též jeho 14. osmitisícovce v Himálaji. U Radka všechno začalo na Drátenické skále na Vysočině a zrovna Dráteník na Pastýřáku byla pro mě hned 2. nejtěžší trasa. Podobnost čistě náhodná, ale kdo ví, Pastýřák je prostě magické místo. Táááááááááák, a teď už zasloužená odměna na vrcholu, no a co jiného, než pohár s paraplíčkem 🙂 Cestou nahoru proběhlo samosebou i nějaké to zdokumentování, a to bych snad ani nebyla já, kdybych neměla vyfocenou holubičku (já už se snad ani jinak nefotím). Všichni jsou blázni, jenom já jsem holubička :-)))

Byl jsi taky někde? Poděl se s ostatními o svůj článek?

Napiš nám ho na info@viaferraty.cz.