Po roce jsem se opět vrátil do krásných Dolomit. Tentokrát jsme chtěli projít Brentu po ferratách. Cesta proběhla v pohodě a auta jsme nechali na parkovišti nad Madonnou di Campiglio, kromě jednoho, které jsme převezli na parkoviště pod Lago d´Agola, kudy budeme sestupovat. Také počasí bylo objednané, jen já jsem si přál navíc mraky pro fotografování a aby nám na ferratách nebylo moc horko …

A tak vyrážíme k Rifugiu Graffer, kde máme rezervovanou první noc. Je to podvečerní vycházka, která trvá asi dvě hodiny. Cestou se kocháme nádhernými panoramaty hor, osvícenými zapadajícím sluncem. Druhý den stoupáme pod Passo del Groste k Rifugiu Stoppani, kde máme sraz s ostatními, kteří nahoru vyjeli lanovkou. 🙂 Společně se vydáváme po trase 305 pod via ferratu Benini. Stoupáme po římsách, výhledy jsou nádherné, někde musíme zápolit se zbytky sněhu. V půli ferraty přišly mraky a v různých intervalech nám zahalovaly a znovu otevíraly úžasné pohledy. Při sestupu k chtě Tuckett jsme i zmokli, ale to jen proto abych umocnili tento zážitek. Zasloužené pivo na chatě jsme si už vychutnávali při hřejivých paprscích slunce.

Další ráno strmě stoupáme do sedla Tuckett, v druhé polovině i po ledovci, což je docela adrenalin. V sedle nandáváme úvazky a vyrážíme na ferratu Enrico Pedrotti. Opět nádherná záležitost. Opakuje se včerejší den a z východu přicházejí oblaka, která nám vytvářejí úžasné scenérie. Tentokrát je via ferrata okořeněna žebříky, které jsou zvláště na sestupu opravdu výživné. Protože k chatě Alimonte, kde máme rezervovaný dnešní nocleh je to jen hodinka, sestupuji až k chatě Brentei, abych si prodloužil dnešní krásný den. Hodinový výstup zpět na Alimonku v krásných scenériích Brenty jen zvýšil moji chuť na zasloužené pivo. Na radu kamarádů si dávám tuplák, který sice stojí 10 euro, ale stejně ve mě během chvilky zasyčí … :-).

Budíme se do jiskřivého rána, obloha je vymetená, ale při pohledu do údolí vidíme inverzi. Rychle vystupujeme po ledovci do sedla, abychom si užili další ferratu, než nás dostihnou mraky. Dnes nás totiž čeká ta nejkrásnější via ferrata v celé Brentě – Bocchette. Procházíme po římsách, překonáváme žebříky a opět si užíváme krásné výhledy, které umocňují letící mraky. Mraky nás dohoní těsně před příchodem na chatu Pedrotti.

Druhý den nás čeká nejdelší túra z celého přechodu a tak se chceme pořádně vyspat. Ale když se v pět hodin náhodně vzbudím, je jasné, že bude krásný východ slunce, který navíc můžeme sledovat přímo z postelí našeho pokoje. Takže žádné vyspávání, ale všichni sledujeme dění na ranní obloze. A stojí to za to! I dnešní ráno je obloha jasná, ale z údolí se pomalu valí mraky. Jak jinak. A to je dobře, protože jinak bychom se v červencovém slunci upekli. Po sněhovém poli vystoupáme do sedla, kde musíme zastavit. To, co tu vytváří oblaky, je prostě úžasné. A tak se kocháme a nemůžeme se odtrhnout. Nakonec s těžkým srdcem vyrážíme dál. A je to jako každý den, nahoru, dolu a při tom úžasné výhledy a scenérie. Po poledni docházíme k chatě Agostini a dáváme zasloužené pivo, někteří i polévku. A je čas jít dál, protože musíme vystoupat dalších 400 výškových metrů z velké části po soustavě žebříků – to je ferrata Ettore Castiglioni. Nahoře toho máme plné zuby a to nás ještě čeká hodinový sestup ve sněhovém a suťovém poli k chatě Dodici Apostoli. Asi hodinku po našem příchodu na chatu se venku žení čerti. Kroupy a bouřka, ale to my si už rovnáme záda na postelích.

Ráno je opět obloha bez mráčku a my sestupujeme do údolí k jezeru Val d´Agola, kde máme na parkovišti auto. Byl to super přechod, moc jsme si to užili :-)). Ale ještě nekončíme, přejíždíme k Bellunu. Tady máme v plánu zdolat, ale hlavně si užít další tři via ferraty, které popisuje Pascal Sombardier ve své knize Dolomity – nejkrásnější ferraty.