Když jsme vyráželi na Marmoladu, netušili jsme, co všechno nás čeká a že budeme zachraňovat život.

Z Čech jsme vyrazili ráno a vzali jsme to přes Brenner a most Europa, kde se platí mýtné. V Rakousku i Itálii jsou dálnice placené, ale dá se jim vyhnout po místních Kotěhůlkách. Pod lanovku jsme přijeli večer (parkování zdarma) a měli jsme krásný výhled na královnu Dolomit a na přehradu Fedaia. Druhý den v 7h vstávačka, snídačka a oblíkačka. Lanovka je u chaty Fedaia, která leží hned u přehrady. Chtěli jsme ušetřit čas, tak jsme využili lanovku. Je docela neobvyklá. Je to taková zahrádka, do které se musí naběhnout a stát dokud vás nevyveze k chatě Pian. U chaty je dobré místo pro obutí maček. Rozhodně spíš tady než na kopci.

Vyrazili jsme na západ, jak nám radil průvodce. Popis cesty nám říkal sedlem hory vzhůru, tak jsme šli. Nikdo nám neřekl, že se první sedlo musí obejít a je to až to druhé sedlo hory. Cesta začala být pořádně strmá. Šli jsme asi 3,5 hodiny a ferrata stále nikde. Byli jsme přesvědčení, že jdeme správně! Kromě průvodce nás v tom utvrzoval i sólista, který šel před námi. Drželi jsme se ho v podstatě od lanovky. Kochali jsme se vodopádem, který byl vpravo nad námi. V tu chvíli sólista začal z malé skalní části nad námi padat. Padal docela dlouho a já si pomyslela, že se zastaví až u lanovky a bude pořádně potlučený. Naštěstí se mu zaklínila noha ve sněhu a on skončil kousek od nás. Volal o pomoc, a že nemá telefon. Zjistili jsme, že má zlomenou nohu a volali jsme záchranku, což nebyla taková sranda! Mysleli jsme si, že jsme na cestě pod ferratou, takže jsme vrtulník naváděli na místo někde pod ferratou. Vrtulník nás nemohl najít (pořád létal o žlab vedle). Několikrát jsme se pokoušeli spojit s pilotem a on s námi, ale zjistili jsme, že je to marné. Pilot v kabině nic neslyšel a my taky ne. Museli jsme se tedy pokoušet spojit s pilotem přes základnu. To už byla lepší komunikace. Asi po hodině nás pilot konečně objevil. Záchrana nám trvala přes 2 hodiny. Sólista měl docela štěstí, že jsme se ztratili a šli za ním. Pořád nevím, jestli je odvaha být v horách sám a ještě bez telefonu, nebo je to spíš hloupost. Nakonec jsme to museli zabalit. Bylo po třetí odpoledne a my ještě ani nebyli u ferraty. Sedli jsme si na zadek a za občasného brzdění cepínem jsme to sjeli dolů. Sjezd byl dobrá škola, jak cepín používat. U stanice lanovky jsme zjistili, že jsme šli špatnou cestou. Čekala nás teda další noc na parkovišti a druhý den znovu výšlap.

Poučení jsme se vydali po značené cestě 606. Šli jsme dlouhým traverzem rovně, možná mírně dolů. Museli jsme obejít první sedlinu. Cestou jsme potkali pár milníků, ale většina byla pod sněhem. Počasí nebylo už tak hezké jako včera a to nás trochu nás znervózňovalo. Za skalním hřebínkem se cesta otočila vzhůru a na konci sedla už bylo lano a ferrata, kterou jsme předchozí den hledali. Ferrata vede nejdřív korytem a pak po hřebeni, kde je dost vzdušná. A taky pěkná. Vpravo od hřebene jde vidět náročná lezecká cesta. Na ferratě nás chytnul obrovský slejvák a kroupy. V dálce se dokonce začalo blýskat. Přemýšleli jsme, jestli se máme vrátit nebo pokračovat. Nakonec jsme šli dál. Dolů by nám to trvalo déle než dolézt zbytek k vrcholu a návrat sestupovkou. Celá ferrata byla na dost místech pokryta sněhem a dostala tak trochu jiné rozměry. Bylo potřeba lano na odjištění úseků, které byly pod sněhem, a že jich nebylo málo. Dál jsme pokračovali po hřebeni kolem chaty až k vrcholu Punta di Pinia (3 343 m. n. m.).
V dálce byla pořád vidět bouřka a tak jsme se vrátili zpět k chatě a pak dolů směrem k lanovce. Od chaty jsme v podstatě šli pořád dolů z kopce na sever. Správnou cestu nám ukázala sestupová spára. Je to sedlina mezi 2 skalními bloky. Pod ní jsme zjistili, že jsme tam, kde jsme včera zachraňovali sólistů. Tak jsme si zase sedli na zadek a s pomocí cepínu jako brzdy jsme sjeli dolů. Ale asi bych to nedoporučovala těm, kteří tu cestu neznají. K horní stanici lanovky jsme dorazili asi pět minut před pátou odpolední. To byla klika, protože lanovka jezdí jen do 5. Ale kdybychom to nestihli, tak pod lanovou vede cesta až přímo k přehradě Fedaia. Celá cesta od horní stanice lanovky a zase zpátky nám zabrala asi 7 hodin i s přestávkami na sváču a v půlce docela dlouhým rozhodováním, kvůli blížící se bouřce. Ferrata je lehká, ale obtížnost ferraty trochu komplikuje sníh a led, který překrývá ferratové lano. Bývá často pod sněhem.

P.S. : Nevím, jestli jsme úplně trefili sestupovku, ale beru ji jako docela pěknou sestupovku.