Už deset minut civím na e-mail, který mi přistál ve schránce a snažím se udělat kvalifikovaný závěr z toho, co jsem si právě přečetla. Píše mi HOTROCK.cz, firma na zážitky, se kterou mám dobré vztahy – tedy já s nimi ano a doufám, že i oni se mnou. I s celou rodinou už jsem s nimi absolvovala Via Ferraty v Děčíně i Via Ferraty v Saském Švýcarsku a obojí bylo SUPER. O tam, jak jsem lezla v Děčíně jsem psala v článku: Moje první via ferrata.

Teď nabízí 4 místa ZDARMA na posledním letošním Survival 1 – kurzu přežití v přírodě. Tak o život snad nepůjde, ale je mi jasné, že tady jde o čas – kdo dřív příjde… No jo, ale kurz začíná zítra a takhle narychlo nikoho k sobě neseženu. A jet sama? A co když to nedám? Je to stupeň 1, tak snad takový nářez to nebude. Jenže – kondice, chybí mi velice. Jo, kdybys holka cvičila a trénovala, jak si pořád slibuješ, můžeš vyrazit bez obav. Beru do ruky telefon – no co, tak holt vyrazím i s obavami. Následuje rychlá domluva – Petr Hájek, pak David Michovský – pár dotazů – co, kdy, kde a jak – domluveno! Rychlá rekapitulace věcí, které nutno mít sebou – všechno se u mě doma najde, tak fajn. Po cvičném zabalení batohu mě ale radostné nadšení z nadcházející události trochu přejde – batoh má 12,5 kg!!!! a když jej nasoukám na záda a udělám pár kroků, ztěžkne ještě nejmíň o 5 kg. Uff, rychle ho zase shodím na zem a snažím se na tuto drobnou překážku nemyslet.

Vyrážím směr Ústí nad Labem, v hlavě víry – střídavě se těším na zážitky a klepu strachy, co mě čeká. A taky je mi jasné, že opět jako vždy, budu nejstarším účastníkem kurzu. Takže mě trochu potěší, že instruktor David nabírá po cestě na výchozí stanoviště do auta ještě jednu ženu, která nevypadá, jako že by zrovna absolvovala taneční. Super, cvoků jako já je víc.

Na stanovišti se nás sejde 8 – 6 holek a 2 kluci. A David. Sympaťák. S úsměvem zodpovídá všechny i ty nejblbější dotazy, dá nám pár pokynů, řekne, že dnes musíme pohnout, neboť některé aktivity se potmě dělají dost obtížně. Víc ale prozradit nechce, tajnůstkář jeden. Vyrážíme. Vstříc dobrodružství! Kupodivu batoh se mi teď nezdá tak těžký – maj ho přece na zádech všichni.

Procházka nádhernou podzimní krajinou, počasí nám přeje a brzy dorazíme na stanoviště, kde proběhne první aktivita. Konečně odtajněno – budeme slaňovat ze skály. WOW, tak na to se tedy těším. Jedna polovina členů se připravuje na slanění, druhá zatím shání TROUD. Že nevíte, co to je? Ale já to taky do předvčerejška nevěděla. Horský muž David nám to názorně vysvětlil a ukázal. Tak hledáme. Pár lidí už mezitím slanilo skálu a teď je řada na mě. Hurá do toho! Takovéto aktivity já prostě miluju. Trochu šimrání kolem žaludku – přeci jen jsem to nikdy ještě nedělala, ale houpat se na laně a koukat se dolů na svět trochu z výšky – no paráda! Klidně bych šla dvakrát, jenže rychle se stmívá, poslední účastník už slézá za úplné tmy s čelovkou.

Pokračujeme k místu, kde se bude nocovat. Troud nasbírán. David ukazuje, jak se pracuje s křesadlem a velmi rychle vytváří svůj ohýnek. Ale nenene, ještě se nebudou péct buřtíky. Ohýnek se uhasí a všichni si pěkně zkusí rozdělat svůj vlastníma rukama. Ať vidí, že to není jen tak. A nebylo. Troud odolával, každému, ač jiskry z křesadla létaly jako o závod. Dříve či později všichni oheň rozdělali. Až na jednoho. Na mne. Největší levák na rozdělávání ohně. Ale potěšilo mě, že můj troud odolal všem, nejen mě. Všichni ho zkoušeli. Když už jsme to chtěli vzdát, tak na poslední pokus ejhle – hoříííí. Alespoň na tom mém pracně rozdělaném ohni si pak všichni s chutí ty své buřty opekli.

Táborák dělá příjemno – teplo, světlo a je to kamarád. Jak nám David vysvětlil – když jsi někde ztracen, sám, nemáš nikoho a podaří se ti rozdělat oheň, už nejsi sám. Už jste na to dva. Jen se ti ohýnek nesmí vymknout. Všichni to přece známe – je to dobrý sluha, ale zlý pán. Tak tam sedíme s tím novým kamarádem, klábosíme, jíme, popíjíme a hlídáme ho. Je to prima pocit – pobývat na dobrodružné výpravě s úplně cizími lidmi, s nimiž mě pojí jen ta touha po malém dobrodružství, něco zažít, něco si dokázat, něco se naučit, něco si sdělit. Hlavně nesedět na p*deli a nečučet na bednu. To je to nejhorší, co může člověk pro sebe udělat.

Od ušlechtilých myšlenek mě zpátky k ohni přenesl drobný déšť, který se nám začal snášet na hlavy. Ale zároveň i na batohy, spacáky a karimatky, což byla větší starost. Jenže na Davida si nějaký deštík jen tak nepřijde. Okamžitě zavelel vytáhnout celty, igelity, nože, provazy a dát se do práce. Všichni se snažili. Výsledkem byl skromný, leč funkční přístřešek velikosti právě pro všechny účastníky. Na batohy zbyla igelitová plachta, takže vše zabezpečeno. Umění improvizovat se v přírodě prostě nosí. David, který je pořád někde na cestách, je toho živým důkazem.

Jde se spát. Přestává pršet a je slyšet jen šumění větru ve větvích. Dopředu počítám s tím, že mi bude zima. Je přeci 2. listopadu. Zatím vždy, když jsem spala pod širákem krom parného léta, mi zima byla. Jasně si vybavuji mrznoucí nohy, které celou noc třu o sebe v domění, že vytvořím teplo. Efekt se tehdy nějak nedostavil. Dnes je to ale jinak. Zalezu do spacáku – a je mi teplo. Čekám, kdy začne ta zima od nohou, jsem na to připravená, ale nic, pořád teplo. Asi po dvou hodinách jsem to čekání vzdala – je mi teplo a je to fajn. Usínám. Jestli se teď dostaví zima, tak budu pěkně naštvaná! Dobrou…

Probouzím se, je mi příjemně, neprší, vítr ve větvích ztichl, začíná se malinko prosvětlovat obloha mezi stromy. Je ráno. Jenže chce se mi čůrat. S tím nic nenadělám. Opatrně, jak jen to jde potichu, se obuju, vezmu čelovku a jdu. Z důvodu ohleduplnosti k sobě i ostatním to ale trochu přeháním se vzdáleností a i když se snažím si zapamatovat kontrolní body po cestě na imaginární WC, dojde ke ztrátě kontroly nad realitou. Jednoduše řečeno – prostě jsem se ztratila. HAHA. Jako vtip dobrý. Ale není to vtip. Ne, to není možné, přece se neztratím v takovém kousku lesa. Jdu dál a dál. Vždycky, když už si myslím, že vidím náš tábor s plachtovým přístřeškem, dojdu k němu a zjistím, že je to jen skalní útvar. Jako v té pohádce, kde se vše proměnovalo vlivem zlého čaroděje. Jenže tohle není pohádka. Rozběhnu se a hned se mi to vymstí. Zamotám se do spadaných větví a vysoké trávy a padám. KLID!!!! Nejsi v kanadské divočině, nic ti nehrozí. Buďto trefíš zpátky, nebo tě najdou, nebo dojdeš do vesnice. Nic jiného se nemůže stát. Mezitím se rozednívá. To je přesně to, co potřebuji. Během pár minut tábor nacházím. Všichni klidně oddychují. Zaléhám zpět do teplého spacákového pelíšku a sama sobě se musím smát. Kompas v hlavě prostě nemám. A jsem schopna zabloudit i s navigací…chjo.

Budíček!!! Sbalit, nasnídat, složit celty, ještě pro jistotu zalít pořádně oheň a celkově po sobě uklidit celé tábořiště. Jde se dál.

Druhý den kurzu je přímo nabitý akcemi. Začínáme docela zostra. Slézáme dost brutální terén (jako fakt dost) a to s batohy na zádech. Stačí neopatrný pohyb tělem a … naštěstí všichni zvládnou i tuhle aktivitu. Náš instruktor to s přehledem jistí. Následuje slézání do jeskyně, stavění přístřešku z dostupných přírodních materiálů. Na to navazuje úvaha, co vše se dá v přírodě nasbírat a pojídat. Taky kde a jak se dá získat voda nebo podobná tekutina k pití. Když už vodu získáme, tak jak ji vyčistit. Vytvoření kladky pomocí lana, uzlů a vhodného stromu – vytažení batohu nebo osob na strom. Překonání vodního toku nebo údolí pomocí kladky z lan a uzlů, jež jsme se během kurzu naučili. Jako poslední bod našeho společného dvoudenního putování byla výroba a kladení pastí na zvěř. Tento jediný bod bych vynechala. Nikdy ve skutečnosti bych tohle neprováděla a nevyužila. S mojí úctou ke všemu živému bych stejně žádné zvíře nedokázala zabít, tak k čemu pasti. Ale to je na každém, jak si toto vyhodnotí. Vše ostatní naprosto reálné a využitelné a může se leckdy hodit. Mnoho poučení za dost krátkou dobu.

Den uteče jako voda. Stmívá se a my dorážíme k parkovišti. David nám ještě vysvětluje za svitu čelovek, jak se pohybovat v terénu pomocí buzoly. To se taky může hodit. Všude není signál – upozornění pro milovníky moderních technologií. Pak je vám totiž navigace i kompas v mobilu k ………. doplňte si sami 🙂

Dorazím k autu, svlékám špinavé terénní oblečení a převlékám se do civilu. Hlavou se mi honí myšlenky na uplynulé dva dny. Připadá mi – bůhvíproč, že jsem tam byla déle. Vracím se z jiného světa. Do toho našeho, na který jsme zvyklí. S teplou vodou, elektřinou, internetem, mobilem a supermarketem na každém rohu. Jsem ráda. Ráda, že jsem jela, že jsem to zažila, byť jen na malou chvilku. Trošku jiný pohled na svět. A už teď vím, že něco podobného budu chtít zažít ještě znova.

Byla to NABÍDKA, CO SE NEODMÍTÁ. Díky Davide, I ♥ HOTROCK.cz.

Autor: Dagmar Bergerová

Prohlédněte si video z kurzu přežití v přírodě – survival od Jirky Horáka:

Byl jsi taky někde? Poděl se s ostatními o svůj článek?

Napiš nám ho na info@viaferraty.cz.