Moje první via ferrata

Tak jsem to objednala. Vouchery na kurz Via Ferraty do Děčína od firmy HOTROCK.cz. To bude brnkačka – absolvovala jsem už přece spousty různých výstupů, běhů, kurs sebeobrany, kurs přežití, let v malém letadélku, let balonem, naučila jsem se potápět. Tak co, to dám. Já, můj syn, moje dcera a její přítel. Všichni se těšíme a všichni si myslíme, že jdeme na trochu náročnější procházku po horách.

Po vystoupení z auta jsme všichni trochu zkoprnělí. Zíráme na Pastýřskou stěnu. Mlčky sledujeme spousty lezců, kteří se na ní pohybují v různých výškách, a snažíme se z jejich pohybů vydedukovat, jak moc je to pro ně obtížné. Jsou tam i malé děti, tak snad to nebude tak hrozné, utěšuji se. No jo, jenže děti právě mají síly a energie dost. Teprv po chvíli někdo z nás promluví – ty v…, tak tam máme lézt? Najednou se rozběhne prudká diskuse, jeden přes druhého tvrdí, že nikam neleze, že je to šílený nápad, dcera s přítelem, že se musí domluvit, kdo teda nepoleze, aby jejich roční dcerka nakonec nebyla úplný sirotek, a já mlčím. Srdce mi buší jak o závod a v hlavě mi hučí od překotného toku myšlenek. Pak si všichni uvědomí, že původce zla jsem já, neboť jsem něco objednala a neřekla ostatním, do čeho jdou. A dají mi co proto. Hmm, já to ale taky nevěděla.

I přes tvrzení, že nikam nelezem, se všichni přesuneme na stanoviště, kde na nás čeká instruktor. Mladý, pohodový kluk, s úsměvem na rtech nám vysvětlí, jak bude výstup
vypadat, co na sebe navlečem za výstroj, že ten výstup rozhodně není tak těžký, jak vypadá, a hlavně – když budem cokoliv potřebovat, on je tam od toho, aby to zařídil. Ufff, trochu se nám ulevilo. Začínáme lézt. První úsek po železných schůdkách – docela v pohodě. Je červen, slunce chvíli svítí, chvíli je za mrakem, teplota kolem 24 stupňů – takže počasí nám přeje. Pod námi se leskne hladina Labe – zatím je jen kousek pod námi. Pohled do hloubky mi naštěstí nedělá problém.

Po krátké přestávce lezeme dál. Už začíná přituhovat. Je to dost obtížné, alespoň pro mě. V duchu jsem si dala 3 úkoly – důležitost podle pořadí:

1. PŘEŽÍT

2. NESPADNOUT

3. VYLÉZT AŽ NAHORU.

Držím se tedy lana jako klíště a přepínám jistící karabiny podle instrukcí. Po chvíli zjišťuju, že mi začínají měknout svaly na nohou i rukou – no, to se dalo čekat. Přeci jen nejsou na takovouhle zátěž v kuse zvyklé. Stres taky dělá své a v jednu chvíli už mi začíná v hlavě běžet SOS – neměla bych se přeci jen vzdát? V tu chvíli na mě ještě volá dcera, která je kousek nade mnou, abych se vrátila, že má o mě strach, ať se vrátím. Vteřinu váhám. Kouknu pod sebe – vidím dalších asi 10 lidí, kteří jen čekají, až
naše skupina popoleze výš, aby mohli také postoupit. V tu chvíli mi to docvakne – NEE, nekončím, lezu dál. Zapomenu, že sotva dýchám námahou, a s širokým úsměvem volám nahoru – „ale Luci, neboj, já jsem v pohodě a lezu dál“. Kupodivu pozoruji, že náhle ze mě stres trochu opadl, moje svaly se zpevnily a je mi celkem tak nějak líp. No jo – přeci: „když nemůžeš, tak přidej!“ a „pozitivním myšlením kupředu“!

Máme za sebou další úsek a opět krátká přestávka a porada s instruktorem, co nás teď čeká a jak na to. Čeká nás Karlův most. Všem spadla brada při pohledu na něj. Jsou to natažená ocelová lana, překlenující propast hlubokou cca 100 metrů. Po jednom laně se posouvají nohy, pěkně step by step a nad hlavou jsou další dvě lana, na kterých jsou připevněné jistící karabiny a zároveň se jich přidržuješ rukama. V oblasti nad žaludkem mi začíná divně šimrat. Srdce mi málem vylítne z hrudi. A to mě čeká ještě jedno z nejobtížnějších míst – vylézt na hrot skály, který je vlastně nástupním místem na Karlův most. Je to mazec. Na jednu skobu prostě nedosáhnu a vyhoupnout se tam nedokážu. Kdybych byla trénovala… Různě se snažím, vydávám ze sebe spoustu energie, ale prostě ne, nejde to. Syn stojí za mnou a snaží se mi pomoct, jenže jak – sám se musí držet a jednou rukou mi prostě nepomůže. Volám nahoru – Martine, pomoc!!!! Nedám to!!! Je mi teda všelijak. Nerada něco vzdávám. A ten pocit – že jsem to nezvládla. Chjooo…Martin je ale úžasňák. Volá na mě, ať počkám, že je za chvíli u mě. Přeleze kvůli mně zpátky celý Karlův most, aby mě zachránil! Taky skvělý pocit. Kdo to kdy pro vás udělá, že? Pro něj brnkačka – hodí mi pomocné lano, trochu škubne – a jsem nahoře. Pak zas lano odpojí a pokračujem dál. Karlův most je nakonec pro všechny úplně v pohodě a při jeho přechodu si užíváme nádherný výhled na Labe, Děčín a krásnou okolní krajinu. To je pane rozhledna!

Zbývá nám vylézt poslední úsek. Pomalu si v hlavě ustýlám pro ten náramný pocit, že jsem svou první skálu zdolala, ale je to ještě předčasné. Nesmím polevit! Ten kousek, co nás dělí od vrcholu, je pěkný hajzlík. Dává mi pěkně zabrat. Taky se ozývají moje endoprotézy – v duchu se usměju. Kdyby mě tak viděl pan doktor! Šetřete si nohy paní
Bergerová, ze sportu tak maximálně plavání a jízda na kole, a važte každý krok. Ale když já miluju adrenalin! Není čas na vzpomínky, lezem dál. Poslední velmi obtížný úsek. Svalstvo se stabilizovalo, je to dobré. Počítám skoby – ještě 5 kousků a jsem nahoře. Hurráááá! Jsme tam všichni! Dali jsme to! WAW, jsme dobrý! Úžasný pocit se mi rozlévá celým tělem, cítím úlevu a jsem na sebe, na nás, pyšná. Kolem nás chodí maminky s kočárky, slečny v podpatcích a děti s koloběžkami. Na skálu se totiž dá vyjít i zadem po cestě. Usmíváme se na ně a naše úsměvy říkají -„jo, ale my to vylezli“. Martin nám říká, že jsme vlastně zvládli dost těžkou cestu, což nám prý – z pochopitelných důvodů – nemohl říct na začátku. Skvělý Marťas! Zvlášť, když jsme všichni lezli poprvé. Takhle jsme měli zakódováno v mozku, že je to ta cesta pro malé děti. Záříme a fotíme, fotíme a záříme, sdělujem si nedávné zážitky jako o život a jsme ŠŤASTNÍ.

Rekapitulace: úkol. č. 1 – splněn, úkol č. 2 – splněn, úkol č. 3 splněn!
Je to super, zkuste to také.
P.S.: Na jaro 2018 máme zakoupeny vouchery na Via Ferraty v Sasku opět od www.HOTROCK.cz.

Autor: Dagmar Bergerová