Vydat se do Ománu jen kvůli via ferratam je asi zatím zbytečné, naleznete zde jediný exemplář těchto cest, a proto by to byla pro našince trochu větší zajížďka. Tato hornatá země plná všemožných skal i útesů má však obrovský potenciál pro budování nových zajištěných cest. Bohužel zatím jsou skály prázdné, nechejme se překvapit, co nám jednou toto místo nabídne.
V době napsání tohoto článku najdete jedinou via ferratu v Ománu asi 150 km jihozápadně od hlavního města Muscatu. Via ferrata Snake Gorge se nachází v kaňonu Snake Gorge a nejsnáze se k ní dostanete po silnici číslo 13. Ovšem cestou se změní kvalitní asfaltka v prašnou cestu, takže bez auta s pohonem 4×4 jste ztracení.
Samozřejmě i my jsme do této arabské země přijeli kvůli jiným cílům. Chtěli jsme si zkrátit zimu, zažít dobrodružství, co nejvíce procestovat tuto krásnou zemi, zalézt si po vyhřátých skalách, udělat prvovýstup cesty Boys Don’t Cry na kilometrovou stěnu Jebel Misht a vykoupat se v Arabském moři. Když nás cesta zavedla k Hadímu kaňonu, dozvěděli jsme se o via ferratě, kterou tu někde nechalo pro turisty postavit ománské ministerstvo turismu v letech 2004 až 2005.
Kamarádům, se kterými jsme po Ománu cestovali, se na ferratu nechtělo a šli místo toho lézt skalní cesty. Proto jsem si po snídani vzal našeho jeepa a vydal se z tábořiště do vesničky Az Zammah, kde jsem se začal doptávat, kde bych ferratu našel. Zeptal jsem se čtyř lidí a každý mne poslal úplně někam jinam – vždy jiným směrem a jinak daleko. Rozhodl jsem se tedy pomalu vrátit zpět a cestou se pořádně rozhlížet.
Neměl jsem žádné pořádné informace o tom, kde ferrata je, stále jsem jí hledal někde nahoře na okolních štítech. V žádné jiné ferrátové databázi na světě dosud nebyla. Jen šťastnou náhodou jsem na okamžik zahlédl hluboko pod sebou ocelová lana natažená napříč kaňonem. Zaparkoval jsem u velkého červeno bílého elektrického stožáru a asi deset minut scházel k začátku lan.
Via ferrata nejdříve několik metrů klesá k prvnímu lanovému traverzu. Protože jsem tu byl sám, musel jsem se nejdříve chvilku přemlouvat, než jsem se pověsil do tenkého lana napnutého nějakých šedesát metrů nad dnem kaňonu. Bez pořádného ferratového vybavení a kladky, jsem se pomalu sunul krůček za krčkem na druhou stranu a říkal si, že je to přeci dobrý nápad.
Na druhé straně cesta traverzovala po skále vlevo a po několika desítkách metrů jsem se dostal k druhé zipline, kterou jsem překonal už s menším respektem. Pode mnou v korytě řeky zrovna procházelo asi dvanáct lidí v neoprenech – klouzali se a skákali do vodních lagun. Inu canyoning najdete i v poušti.
Po zdoláni druhého lanového traverzu jsem lezl po skále směrem na sever. Trasa nebyla příliš těžká, kde bylo potřeba, byly vždy ocelové stupy. Na jednom místě byl konec lana přivázán k napůl uschlému stromu (!). Asi po padesáti metrech mě čekala třetí zipline a na druhé straně jsem traverzoval vpravo. V těchto místech je skalní okno, skrz které vede ocelové jistící lano, je zde chládek a taky plyšová opice.
Lana pokračují opět na protější stranu kaňonu čtvrtou zipline, pak vlevo chvilku po skále až k poslednímu lanovému traverzu. Zde jsou lana hned dvě, jedno na ruce a druhé pro nohy, takže vlastně velký luxus. Ferratu jsem opustil asi desetimetrovým kolmým výstupem vzhůru až na okraj kaňonu.
Přibližně dvacet minut jsem stoupal zpět k elektrickému pilíři, kde jsem měl zaparkované auto. Pak už mě čekala jen skvělá offroad jízda zpět do našeho kempu. Odpoledne jsem se opět přidal ke svým kamarádům, kteří mezitím stihli udělat nový skalní prvovýstup a nachytat pár pouštních blech.
Byl to skvělý den!
