Možná je to úchylka, ale občas chodím ráda po horách sama, říkám tomu očistná mentální kůra. Koncem října nastal opět čas pro očistu a já si řekla, že Chopok znám v zimě i v létě, a proto soukromá výprava na Ďumbier nemůže být problém. Plán postupu cesty doladím na místě, na avizovaný začátek období sněžení jsem se připravila, tak co. Byl to omyl.

Po noční cestě z Prahy jsem se vymotala z rychlíku v 5:25 hod. v Liptovském Mikuláši, za hodinu autobusem do Jasné, kde mi v chatě dovolili v 7:00 vyklopit věci, dát snídani a životabudič. V 8:00 za mlhy a šera z Demänovské doliny k centrální lanovce na Chopok, kterou je dobré při špatné viditelnosti (což bylo) kopírovat, a z výšky 1 200 m na vrchol kopce. Prvním překvapením byly závěje sněhu na vrcholu sjezdovky (první zlom Chopku), místy až po kolena. To na sněhový poprašek nevypadalo, sníh ležel kam oko dohlédlo. Zdálo se, že můj výlet skončil – sice na nebi začínalo „azuro“, já však měla jen oblíbený papírový postup cesty, dokonce s vytištěným grafickým znázorněním, což mi ale bylo na nic – vzhledem k závějím sněhu jsem na turistické značení mohla zapomenout. Po chvíli mě z chmury vytrhli dva příchozí a když jsme zjistili, že máme stejný plán, nabídli mi společenství (to jsem ještě netušila, že až do pozdního večera). Na rozdíl ode mne měli civilizovanější mapy, takže zjistit správný směr cesty i pod sněhem byla otázka chvíle a vyrazili jsme k vrcholu Chopku. Cestou jsme nevěřícně koukali za dřevěnými zátarasy do propasti obrovského srázu, o kterém jsem věděla, že je rájem freeridistů (ještěže o něm neví moje nejstarší dítě!).

Na Chopku jsme se rozdělili. Já pokračovala na Ďumbier, dva spolujdoucí (později se ke štěstí nás všech ukázalo, že adrenalinoví vyznavači hor) šli do hospody s tím, že se cestou ještě potkáme. Na vrchol Ďumbieru se mi šlo relativně pohodově, když odmyslím opakovaně klesající úseky, které je nutné zase pracně zpátky nastoupat. Po třetím „nahoru-dolu“ mě přešlo moje horské samotářství a nejvíc ze všeho jsem stála o lidské slovo. Jenže okolo jen samý sníh (prý letošní). Nepomáhal už ani trik sluchátka do uší a přejít na hodně aktivizační hudbu. Přešlo to až když se objevili kamzíci u cesty a ve 13:30 vrchol Ďumbieru (2 043 m se většinou udává, ale skutečně má 2 045 m). Takový mráz a průvan jsem nečekala, vrcholový kříž byl hodně do výšky zavátý a samý krásný rampouch. Rychle pár fotek a sestup zpátky na rozcestí (Štefánikova chata, Kosodrevina, Chopok). Tady jsem potkala z opačného směru dva známé s tím, že si rychle doběhnou pro vrcholovou fotku a vezmou mě zpáteční cestou přes magistrálu Kosodrevina (sama bych si ji při návratové cestě netroufla).

Jde o krásnou cestu vedoucí až na úpatí Ďumbieru. Krásná je ale spíš v létě. Bylo po nedávné větrné kalamitě s následnými polomy a nás proto po čase nečekaně zastavil neschůdný terén. Mám ráda změnu, ale všeho s mírou: mít za sebou od rána nastoupaný kilometr (Jasná-Ďumbier) je příjemná námaha. Jenže nás čekaly dva další nucené sestupy a výstupy, protože na návrat už nebyl čas. První pro neschůdnou cestu Kosodrevinou skoro o výškových 500 m dolů, a protože lanovka už dojezdila, tak obejít zbytky po kalamitě a znovu nahoru. Nejhorší ale terpve následovalo. S krásným západem slunce (a zrychleným tempem, abychom dohnali časový skluz) jsme konečně nad sebou uviděli vrchol Chopku, resp.lanovky. Hurá. Za chvíli jsme ale zjistili, že dosud relativně(!) schůdná cesta sněhem končí a vrací se zpět dolů ke Štefánikově chatě a vlevo jen kusy skály, které s postupujícím šerem přejít nešlo. Takže zpět o 200 m dolů, obejít hranu a nahoru po sněhové pláni, kde na vrcholu v dálce svítila Kamenná chata. Možná by se u mne nedostavilo nepříjemno, kdybych nezaslechla obavu dvou dosud sebejistých spolujdoucích: původně veselé „na večerníček jsme dole u Kolieska“ vzalo za své – bylo sice chvíli před večerníčkem, ale my byli teprve pod Chopkem a byla už skoro tma.

V chatě jsme dokoupili chybějící pití. Obsluha se nás zeptala, jestli jsme OK (jsou zde zvyklí na nouzová přespání) a co chystáme. Neřekli, že jsme nablblí Češi a naopak nás povzbudili s tím, že jestli jsme v horách zvyklí na náročný terén, tak z Chopku dolů se za jasného večera sejít dá. Měli jsme se držet pod lanovkou a rychle vyrazit, protože nahoře čekají za chvíli vítr. Poradili jsme se, jestli půjdeme nebo raději přespíme a nakonec vyrazili. Vítr nebyl. Už byl vichr, k tomu mínus šest stupňů a mně uletěla jedna rukavice. Lepší už to být nemohlo.

Teprve postupně začínám chápat, kdo je odrůda lidí, srostlých s čelovkami: našli i rezervu pro mne, každý mi dal jednu hůlku a řekli, že sranda skončila: první úsek dolů se běží (ke konci první dřevěné zátarasy, oddělující ten ráj freeridistů z dopoledne), a volá se jen v případě pádu nebo při návratu na chatu pro toho, kdo nevydrží tempo. Ztrácela jsem už na začátku plotu, vylepšily to dva držkopády.  Zakřičení jednoho, jestli to nechci otočit, mi zvedlo žaludek. Vítr byl čím dál větší, ale nakonec jsme to proběhli a chviličku si odpočinuli. Pochvalnému „nakonec jsi to zlepšila“ jsem ale stejně nevěřila, podezírám je, že přibrzďovali. Ještě chvíli sestup po sněhu, potom spíš po kamení. Ke skutečně „opravdovému prožitku štěstí“ mi chyběla už jen kamenná suť☺). A zvolněné tempo nám dovolilo ocenit krásu čistého večerního nebe.

Na chatě jsem dostala „zadarmového“ panáka za šťastný noční návrat, protože před osmou večerní majitelé chaty volali, jestli jsem v pořádku. Když jsem před devátou dorazila do chaty, čekala na mne, prý za statečnost, slabší varianta Tatranského čaje (silnější, těch jejich 75 % procent by mě v ten večer zabilo). Dlouhou jezdím do Tater, ale dosud jsem to nepila – dobré!. Navrch půl litru mléka, domotat se do sprchy a cestu do postele si už nepamatuju. Ale i tentokrát mi bylo jasné, že všechno úsilí, vynaložené kvůli cestování krajinou stojí za to. Je to fakt návykové.