Je jedna z další oblíbených a zajímavých ferrat v okolí italského jezera Lago di Garda.

Pro naši dovolenou v Itálii jsme si naplánovali tři ferraty a Via ferrata Amicizia při sestavování našeho plánu na dovolené nesměla chybět. A to hlavně pro její druhý název – „Žebříková ferrata“, který nás ihned zaujal. Tento název získala ferrata díky žebříkům. Na ferratistu zde čekají celkem tři žebříky, z nichž nejdelší měří úctyhodných 70 m. Proto by se lidé, co trpí závratěmi, měli této ferratě obloukem vyhnout.
Přístup k ferratě je z městečka Riva del Garda, které leží na severozápadním břehu jezera.
Do Rivy jsme přijeli na večer kolem šesté hodiny. Měli jsme vypsaných asi deset kempů, takže jsme nepředpokládali nějaký problém s ubytováním. To jsme se ale přepočítali. V letní sezóně je celkem problém najít volný kemp. Projeli jsme jich několik, ale bez úspěchu. Asi po hodinovém projíždění Rivou a hledání volného kempu jsme konečně narazili na jeden nenápadný malý kempík, kde naštěstí ještě pár volných míst bylo. Byl to přesně takový ten kemp, kde přespíte dvě tři noci a vyrážíte dál.
Ráno jsme si sbalili věci a vyrazili na plánovanou túru. Zjistili jsme, že kempujeme na druhé straně města než je vstup na ferratu. Museli jsme tedy projít celou Rivou, což trvalo půl hodiny, ale brali jsme to jako výhodu a možnost prozkoumání městečka.
K ferratě se dostaneme po cestě 404, která začíná u kruhové věže Bastione. Od této věže je už směrovka ke kapli St. Barbara, poblíž které ferrata začíná. Od Bastione k začátku ferraty jsme šli asi 2,5 hodiny a bylo to pěkný stoupáníčko. Když jsme konečně došli k nástupu na ferratu, byli jsme vysílení a s poloviční zásobou vody. Pookřáli jsme ale krásným výhledem na Rivu. Po pauze jsme nastoupili na ferratu.
Ze začátku se hodně stoupalo po kamenité cestě, místy jištěné lanem, a místy, kde to bylo celkem potřeba, nejištěné. Asi po hodině stoupání to začalo – „žebříková ferrata“. První žebřík, asi 40 m dlouhý, byl v půlce rozdělen plošinkou. Na žebříku mohli lézt pouze tři lidé, tak jsme chvíli čekali, než na nás přišla řada. Ale lidí na ferratě nebylo moc, nebyl to žádný Václavák, takže to netrvalo dlouho a my si alespoň odpočinuli.
První žebřík byl pro nás nejhorší, neměli jsme s žebříkovými ferratami zkušenosti. S každým vyšším stupínkem se prohlubovala propast pod námi. I když na závratě netrpíme, tak tady jsme se moc dobře necítili.
Po zdolání prvního žebříku jsme pokračovali dál, až jsme došli k druhému žebříku, tomu nejdelšímu. Tento žebřík měří úctyhodných 70m a asi v polovině je rozpůlen. Koukli jsme na něj a rozklepaly se nám kolena. První polovina žebříku byla spíš nakloněná rovina, to se ještě dalo. Ale ta druhá polovina, byla svislá a ještě k tomu vykloněná do boku, takže kolem nás nebylo nic, jen žebřík, skála a my…. A úžasný výhledy na jezero a Rivu… Po vylezení tohoto žebříku, jsme se shodli, že nebyl tak hrozný, jak vypadal. Možná to bylo i tím, že jsme věděli, co nás čeká po zkušenosti s předchozím žebříkem.
Pokračovali jsme dál po cestě. Věděli jsme, že nás čeká poslední systém žebříků, který nás dovede na vrchol. A opravdu po chvíli se před námi objevil. Jednalo se o dva kratší žebříky, které vedly úplně na vrchol, do cíle. Konečně jsme celí vyklepaní vyšplhali na vrchol Cime S.A.T. Už zde odpočívaly skupinky ferratistů. Tak jsme si tam našli plácek, kde jsme se nasvačili a odpočali. Udělali jsme pár fotek a vydali se na sestup.
Kousek se muselo sejít po skále, kde byla jištěná cesta lanem. Pak už jsme se dostali na pěšinu. Zde jsme si mohli vybrat, buď půjdeme ke kapli St. Barbara a stejnou cestou jak jsme šli k nástupu ferraty dolů. Nebo jít rovnou do městečka Riva del Garda. My si zvolili tu druhou variantu. Klesali jsme po cestě z kamenů a kořenů. Po nějaké době jsme došli na betonovou cestu a po ní rovnou k Bastione, odkud jsme sešli do Rivi a po té přes Rivu opět zpátky do kempu.
Musím říct, že pro nás, jako pro začátečníky, to byl ohromný zážitek a byli jsme na sebe nesmírně hrdí, že jsme tuto ferratu zdolali. A myslím, že jsme ji nelezli naposledy.