Jak jsem málem nevylezl ferratu v Africe

Krugerův národní park

Via ferrata Shelter Rock je prý jediná via ferrata na africkém kontinentu. Už samotné toto její označení je dostatečně lákavé, pro naplánování přelezu, a když už se nyní nacházím v této části světa, dám se do toho.

V oblasti Gautengu, kde leží největší město Jihoafrické republiky, Johannesburg, jsem se pohyboval deset dní. K hlavním mým cílům jako byly Krugerův národní park či kaňon řeky Blyde, ze kterých přikládám také pár fotek, jsem si přidal ještě jeden cíl. Najít, vylézt, nafotil a popsat pro uživatelé stránek www.viaferraty.cz tuto místní raritou. Vždyť africkou via ferratu nemá dosud ve své databázi žádný portál zabývající se železnými cestami.

 

Na internetu jsem si vyhledal, že přibližně padesát kilometrů od Johannesburgu je dlouhý pás skal Magaliesberg a tam někde pravděpodobně vede ferrata. O tom kde je přesný nastup, jak je dlouhá nebo třeba jak je těžká, už informace chyběly. Na stránkách agentury Shelter Rock Adventures jsem se dozvěděl, že pořádají organizované aktivity jako turistické výlety, lezení, slaňování a také výstup via ferratou. O víkendech berou na ferratu skupiny minimálně osmi lidí a cena je 300 Randů za osobu. To byly veškeré informace, které jsem takto na dálku sehnal. Podle základního tábora agentury, podle fotek a podle map jsem si vytipoval, kde pravděpodobně železná cesta povede a svůj výstup jsem si naplánoval na čtvrtek.

Ráno je hrozné vedro, a proto příliš nepospíchám. Z hotelu vyrážím kolem půl jedenácté a za hodinu už stojím před zamčenou branou agentury. Vydávám se vedlejší cestou k farmě Rustig. Asi po dvou kilometrech je velká brána, kde nechávám zaparkované auto. Přemýšlím kudy bránu obejdu a v tom se sama otevírá. Ven z brány vyjíždí auto a za ní stojí venku hlídač. Ptám se ho tedy, zda můžu projít, že jdu na výlet do hor a on vola na recepci, nahlašuje mě a pouští dál.

Po dalších dvou kilometrech stojím na recepci, kde dostávám mapku s vyznačenými turistickými okruhy a musím zaplatit 65 randu za vstup do těchto hor. V Jihoafrické republice se platí za vše, chcete jít do hor – zaplaťte, chcete se jít podívat na vodopád – zaplaťte, chcete vidět na kamenech prastaré malby – zaplaťte.

Podle mapky vyrážím vzhůru po zelené trase jménem Karee až ke skalám a tam se rozhoduji traverzovat vlevo. Jdu pod skalami stále doleva, po dobré pěšině a nad sebou nedočkavě vyhlížím ocelové lano. Později pokračuji po červené cestě jménem Die Witstinkhout stále vlevo a stále beznadějně vyhlížím via ferratu. Vždy se na obzoru objeví další a další nová skála a já si říkám, že třeba tam by to už mohlo být. Je strašné horko. Předpověď počasí na dnešek ukazovala nějakých 30 stupňů, a je to vážně cítit. Jsem splavený, ale vodou šetřím. Když skončí i červená trasa, rozhoduji se pokračovat k další skále, kterou vidím na obzoru a která se mi zdá dostatečně veliká. Přelézám ostnaté ploty a deru se skrz hustý porost, o který jsem si právě roztrhl tričko. Ještě testuji místní skalnatý klouzavý povrch a z ruky mi teče krev.

Už mě to pomalu přestává bavit. Dávno je mi jasné, že mé rozhodnutí vydat se VLEVO bylo chybné. Pokud tu vůbec via ferrata je, bude někde vpravo od místa, kde jsem začal hledat. Kolem čtvrté odpoledne se rozhoduji vrátit k autu. Jsem poražen a mám žízeň 🙂

V hlavě se mi vybavují vzpomínky na Belgii, kde jsem předloni také hledal místní ferraty. Jezdil jsem týden po této zemi, každý den pršelo a já se snažil najít všech jedenáct via ferrat o kterých jsem si na různých webech našel kusé informace. To byla taky dřina, byla zima, mokro, ale nakonec jsem jich objevil deset. A nebo vloni v Ománu, tam bylo vedro, stejně jako je teď tady. Tu ferratu jsem našel jen díky náhodě, ani jsem předem nevěděl, že v této zemi nějaká je. Tam jsem tak velkou žízeň jako mam teď neměl, nebo si to už nepamatuji.

Dnes jsem neuspěl! Dole na recepci, kde jsem se měl nahlásit, jako vracející se přeživší, už dávno nikdo není. Zbývající poslední dva kilometry k autu jdu už jen setrvačností. V nohách mam celkem čtrnáct kilometrů a to mě teď ještě čeká jízda zpět do Johannesburgu.

Takže Afrika nebude?

 

Ale hned v pátek se mi v hlavě zrodila nová myšlenka. V sobotu večer sice odlétáme do Kapského města, ale když půjde vše hladce, stihnu ještě dopoledne ferratu vylézt. Jenže pokud mam dát druhý pokus, musí to být už na jistotu. I když nyní vím, že via ferrata musí ležet někde napravo od míst, kde jsem ve čtvrtek hledal, neváhám a objednávám si u agentury místo v ranní organizované skupině.

V sobotu ráno vstávám brzy, známou trasu zvládám autem bez problému a na místo srazu přijíždím ve tři čtvrtě na devět. Sraz mam až v devět, takže jsem tu s předstihem. Vidím skupinku lidí, kteří se registrují a o kus dál za nimi další skupinku, která má již na sobě ferratové sety. Jdu se tedy také zapsat. Po nějaké době se ptám jednoho muže, kterého jsem odhadl na lídra, zda je to guide na dnešní via ferratu. Říká mi, že ne, že jdou se skupinou jen na trek do hor. V ten samý okamžik přichází starší dáma a ptá se mě co tu chci? Když jí říkám, že mam domluvenou na devátou hodinu via ferratu, odpovídá mi, že už všichni odjeli a že dnes už to nejde. Rozhlížím se kolem sebe a opravdu, auto i s grupou oblečených lidí do sedáků je pryč.

Hlavou mi prolítlo, jen: a je to v prd…, Afrika nebude! Ale pak okamžitě mávám třemi stovkami randů a opakuji, že rychle běhám a že mam vlastní vybavení. Paní nakonec volá svému manželovi a říká mu, že má autem udělat ještě jedno kolo a naložit mě. Opět to byly nervy, ale už sedím v autě a jedu vzhůru ke skalám.

Asi po kilometru auto zastavuje a já dál pokračuji už po svých. Jdu vzhůru ke skalám po vyšlapané pěšině označené zelenou a později i oranžovou barvou. U velkého kamene doháním svou skupinu. Zrovna si je instruktor testuje, zda jsou schopní vylézt a slézt těchto pár vertikálních metrů. Všichni jsou to jihoafričané a jsou moc přátelští. Na obloze jsou mraky, které dělají stín, takže pochod do kopce dnes není takové peklo. Za půl hodiny už všichni stojíme u nástupu ferraty.

Když jsem instruktorovi řekl, že via ferraty lezu běžně v Alpách, nechává mě jít prvního. A je to tady! Konečně zdolávám první metry. Cesta vede po kramlích a není příliš těžká. Za mnou leze paní, která se trochu bojí, čekám na ní a pomáhám jí s přecvakáváním karabin. O něco víš přelézáme z jednoho pilíře na druhý a odměnou nám jsou výhledy na okolní subtropickou krajinu.

V necelé polovině je lehoučký traverz doleva po zarostlé polici, řekl bych, že tak asi dvacet metrů dlouhý. Na jeho konci nalézám do hladké desky osazené kramlemi, která je asi nejlepší částí celé trasy. Je to tu hezky vzdušné! No a v závěru se ferrata větví. Je úplně jedno, kterou trasou se člověk vydá, po pár metrech se to opět spojí a pak už je vrchol. Já šel kvůli focení vlevo, ale asi hezčí kroky budou v té pravé trase.

Na vrcholu konzultuji s instruktorem obtížnost. Je zvědavý co řeknu, on prý lezl jen tuto ferratu a tak nemůže porovnávat. No nedivím se, vždyť nejbližší via ferrata je pár tisíc kilometrů daleko. Jelikož v této cestě nebyl nikde příliš těžký krok a trasa nevede skrz žádný převis, rovnou vylučuji obtížnost C. Znám mnohem těžší céčka. Chvilku ještě polemizuji s možností B/C, ale pak si uvědomuji, že ten půl stupeň tam tlačím jen proto, abych přidal cestě na popularitě. Nene, cesta to je hezká i když je lehká – je to jasná obtížnost B.

Protože pospíchám na letiště, loučím se se všemi účastníky a po značené stezce scházím dolů nejprve k boulderu a pak až do základního tábora. Tam ještě dělám mini rozhovor se sympatickou starší dámou, které musím nadiktovat odkud jsem přijel a ve kterých světadílech a státech jsem už via ferraty lezl. Nyní řídím auto zpět do Johannesburgu a hlavou mi probíhá myšlenka, že jsme si právě vylezl ferratu již na čtvrtém kontinentu.


Přidat komentář

Zpátky na začátek